Kdo nebo co jste zač, Bockem? Restaurace, která hostům nenabídne oběd, zato snídani si zde mohou užít až do 13. hodiny. Ne zcela běžný koncept na pražském Smíchově si k lidem našel cestu. Navzdory nepřízni adresy.
Ulice Elišky Peškové není žádné terno, to si pojďme říct rovnou. Ať už tam chcete normálně bydlet, nebo provozovat restauraci. Je rušná, ne příliš vlídná, malé dítě aby tu člověk radši stále držel za ruku. Bockem a její šéfkuchař Ondřej Kynčl zde převzali prostory, které už jako restaurace sloužily, ovšem bez výraznějšího úspěchu. Kontrastem k hodně příjemnému interiéru, o kterém bude řeč, budiž sousedící Hospůdka v koutku, pivárna, kam proudí smíchovští štamgasti od devíti hodin ráno. O to větší je to výzva.
I když stylově podobných interiérů už jsme měli možnost vidět desítky, tento je prostě hezký a příjemný. Sice na vás díky přiznanému dřevu a betonu může napoprvé zapůsobit jaksi hrubě, při bližším ohledání je ale patrný akcent na detail. Téměř v každém rohu a na dalších místech vidíte kytice květin, vše čisté, relativně transparentní, sociální zařízení dělají podniku taky dobré jméno. Nordický naturální styl tomuto prostoru, který prošel zdařilou rekonstrukci, svědčí. Působivé, jednoduché, nic nového pod sluncem. A přece.
Působivý je i tamní šéfkuchař Ondřej Kynčl. Nemůžete si jej nevšimnout. Ať už pro jeho názory nebo prezentace. Je to právě on, koho jsme měli to štěstí potkat přímo na place. Šéf si nejlépe svá jídla odprezentuje sám. Naprosto v pořádku a tohoto přístupu si absolutně ceníme. Působil rázně, pragmaticky, profesionálně. „Obědy mě nebaví hlavně proto, že nejsme staveni pro hosty, kteří mají třicet minut na oběd a chtějí za to utratit 139 korun. To nenávidím. Ať už je tato doba pryč. Za ty peníze a s tím časem k dispozici ať je to v závodce, já to tady nechci.“ Ok, bereme. V případě podniku s pohodovou atmosférou, kde si chcete pokrmy vychutnat a ne si dát rychlý vývar, předsmažený řízek, včera zamíchaný bramborový salát s okurkou a levnou limonádu, to dává smysl.
My jsme si objednali limonády, které v Bockem sami fermentují. A nebylo to vůbec špatné. Meruňku by jste v meruňkové sice nehledali, ale třeba malinová rozhodně stojí za to.
Tříchodovka za jednotnou cenu
Máme objednáno, snídaně stylu Bockem se nese! Jako předkrmy jsme zvolili studenou rajčatovou polévku s plátem okurky a ředkvičkou a předkrm Losos, kopr, kefír, okurka, mák. Jednohubky, jednoporcovky, svěží, lehké, malé. U Bockem platí u všech pokrmů, že je v kuchyni nijak zvlášť nezatěžují solí a nechávají vyniknout surovinu na talíři. Pro někoho je to opruz a rozhlíží se, jestli najde na vedlejším stole slánku, pro jiného výhoda. Jak se tedy dá předpokládat, polévka na způsob populární španělské gaspacho docela razantně nastartovala chuťové buňky. Losos (ten byl v nabídce tříchodového menu za příplatek) byl od kuchařů sázkou na jistotu. Kombinace chutí lososa a kopru evokuje především nostalgii, což je v případě moderní kuchyně, kterou v Bockem podle náznaků servírují, tak trochu škoda. Mohlo v tom být trochu více invence, vůbec by nás neurazila. Kvalitě surovin, zpracování ani prezentaci se ale nedá nic vytknout. Vše naprosto profi.
Z hlavních snídaňových jídel nám na stole přistáli Florentine soufflé a Knedlík, vejce, chorizo. Mimoto je v nabídce také jelito Boudin Noir a Benedict soufflé, což je spolu s Florentine soufflé nejsilnějším odkazem na Kynčlovu předchozí práci v Kavárně, co hledá jméno, kde se na Vejce Benedict stály fronty. A možná jsou tam doteď.
Vítězem tohoto duelu je Knedlík s vejcem a to především díky chorizu, jehož chuť celému pokrmu dodala na koncentraci, přitom vše zůstalo texturou jemné, vláčné, chutné. V případě florentinského vejce potěší hodně dobře připravená holandská omáčka, u které je jasné, že jí tu prostě umí. Muffin byl až moc nasáklý a mokrý, ale to bereme na sebe. Šéfkuchař nás totiž upozornil, že je to především k jídlu, ne na focení. Reakci tohoto druhu ve 21. století od personálu k hostu ať si laskavý čtenář přebere sám. Vejce bylo hodně „fluffy“, ale tak to mají lidé rádi. Chuťově v pořádku, elegantní snídaně ne na každý den.
Krupicová kaše vítězí
Krupicová kaše, jeden z dvou nabízených dezertů, se stala highlitem snídaně. Hodně příjemná textura dosažená sifonovou láhví byla bezkonkurenční. Vlastně taková, jaká má být. Něco podobného servírují například i v Salabce. Máslovou zálivku u stolu Ondřej Kynčl naservíroval tak akorát. Druhý dezert, Malina a šťovík byl opět spíše chutnou jednohubkou. Chuť koncentrovaná, překvapil meringue, který nebyl vysušený.
V Bockem připravují skutečně dobrou snídani pro domorodce i cizince, rozhodně lepší než v kdejakém hotelu. Je to ten druh snídaně, kterou byste si mohli přát na každém rohu nebo alespoň v každé čtvrti. Není to nic nestandardního, co se gastronomie týče, Bockem snídaně vyčnívají spíše proto, že by se dle nich mohl nastavovat snídaňový standard v kulturním městě. Kéž by takových pointů u nás bylo víc! Kéž by i na jiných místech servírovali alespoň takto dobré snídaně!
Alespoň jednou za čtvrt roku tento styl snídaňového dopoledne s kvalitní společností pohladí po duši. Cheme ještě jednou na snídani do Bockem? Časem, teď určitě ne. Chcete se podívat na večeře, které servíruji v Bockem? My rozhodně ano!
