Máte narozeniny nebo jste si náhodou vzpomněli, že slavíte 15. výročí soužití v jedné domácnosti? Tak nastal čas vyrazit na fine dining večeři, která vás nepřipraví o půlku výplaty. Je Benjamin14 ta správná volba?
S novým vedením pražské radnice je parkování snazší než kdy jindy, můžete stát, kde chcete, jen za to musíte zaplatit a pak ještě najít volné parkovací místo. Ve Vršovicích je to klasický oříšek i o víkendu, stačí objet šestkrát blok a nacpat se do volného prostoru o velikosti vozu Smart. Když se vám to podaří, máte z půlky vyhráno, cesta do Norské 14 je osvěžující, doporučujeme se dívat nejen pod nohy, ale také nad sebe, protože architektura místních činžáků je neuvěřitelná a stojí za samostatnou odpolední vycházku.
Vchod do Benjamin14 (restaurace se jmenuje dle potomka majitele) je nenápadný, dva schody pod úroveň chodníku a jste tam. Vstoupíte do jednoduché místnosti, které vévodí chef’s table pro 12 osob ve tvaru podkovy, napojený na malý bar. Prostor je to útulný, praktická polička na odložení mobilu nebo ukradených příborů, než si je vložíte do kabelky, se také hodí, žádné okázalé nebo luxusní prvky. Úmysl je zde jasný, soustředit se na to fajnové menu, které nás snad čeká.
Sympatický číšník vybíhá ze svého úkrytu někde mezi kuchyní a toaletami a je hned jasné, že tento večer bude příjemně strávený. Po krátkém úvodu do problematiky řízené degustace a vysvětlení, že u nich servírují večeři přímo kuchaři, se hladce dostáváme k aktuální situaci v gastronomii. Benjamin14 nebyl prý zásadně poškozen, lidé se pomalu vracejí a majitel prý se o zaměstnance stará dobře i během krize. S čímž ovšem trochu nekoresponduje následná informace, že číšník (ve skutečnosti fotbalový trenér) se hodlá vrátit ke svému řemeslu hned, jak mu něco doroste v koleni.
Na scéně se objevují další dvě postavy, tentokrát je to tandem kuchařů, kteří se o nás budou starat. Po krátkém seznámení se sympatická partička rozprchne a my čekáme, co se bude dít. Netrvá to dlouho, romantická atmosféra mlčení a koukání do mobilu je narušena příchodem číšníka, který přináší báječný žitný, špaldový a kváskový chléb s libečkovou solí, stloukané máslo a šlehané sádlo se škvarkovým crumblem. U sádla je třeba se zastavit, dle našeho názoru to byl nejlepší chod večera a stojí za to si ho nechat přidat. Nestyděli jsme se, řekli jsme si o něj hned dvakrát. K pečivu záhy přináší mladší kuchař hovězí tatarák s chlebovým chipsem, obarveným sépií – není co vytknout, chutná výborně.
Následuje snaha o prezentaci a párování vín ke každému chodu tak, aby víno bylo zalito dříve nebo spíše na čas, právě v okamžiku, kdy kuchaři přinášejí další chody. Moc se to nedaří, číšník na naši potřebu si s někým povídat (entita mlčí) reaguje velmi kladně, takže nemá možnost se soustředit na svou činnost. Následuje plejáda zajímavých chodů na opravdu nádherném porcelánu ze Skandinávie, který si objednává napřímo Gawin Lewis, šéfkuchař Benjamin14, rodilý Angličan z Bristolu. Chody jsou precizně naaranžované, český kolega sous-chef trpělivě vysvětluje jednotlivé položky na talíři a nenechá se zaskočit ani vlezlými dotazy stolovníků. Gawin neříká nic, umí česky jenom jednu větu.
Pro ucelený obrázek večera nesmíme opomenout na skutečnost, že v restauraci jsme byli jedinými hosty, což bylo možná dobře, protože představa, jak se koukáme do talíře někomu cizímu z deseti centimetrů, nemusí být dvakrát příjemná. Totální rozvrat romantické večeře by pak mohl nastat, kdyby další hosté mlaskali, případně byla přítomná jiná, konkurenční entita s velkým výstřihem. Nic takového se naštěstí (nebo bohužel) nestalo a naše osmichodové menu a amuse bouche (1.890 Kč) s vinným párováním (990 Kč) hladce probíhalo dále. Ostatně systém je tu jasný, předem pevně stanovené menu si můžete také objednat od 17:30 hod., to vám pak naservírují chodů pět za 1.290 Kč.
Jednotlivé suroviny na talíři do sebe perfektně zapadají, není radno je jíst samostatně, to pak přicházíte o příjemný zážitek. Omáčky jsou velmi chutné, solí se nešetří, maso i ryby jsou precizně tepelně zpracované. Holub s květákem nebo siven nakládaný v jalovci jsou perfektní chuťově, jehněčí křehké jako dort. Slabším článkem jsou dezerty, které rozhodně nepostrádají nápaditost a kreativitu, ale ne každému budou vyhovovat. Aroma medu, heřmánku a všech použitých surovin je okouzlující, chuťově však zdecimují vše, co ve vaší dutině ústní najdou – tlamolep jak z učebnice. Obnovit mikroflóru jsme si tedy museli dávkou šlehaného sádla a sklenicí vody.
Restauraci Benjamin14 hodnotíme velmi pozitivně, určitě stojí za návštěvu a bez zaváhání si ji dovedeme představit na špičce zdejší gastronomické scény. Pro někoho může být tento koncept chef’s table méně komfortní, protože jste uprostřed celého toho dění, jiný bude zase ve svém živlu. Důraz na lokální a sezónní suroviny a jejich využití, které není komplikované a v kombinaci s nádherným porcelánem přímo provokuje k ochutnání – dvakrát do roka stojí za to vyzkoušet. Do kuchyně také vzkazujeme, aby se nebáli přitlačit na výrazu omáček a celkově by mohly být chody více chuťově odlišné a zapamatovatelné. Co hodnotíme zcela záporně, je bílá porcelánová paletka na máslo, která by se hodila maximálně na bufetovou snídani v provinčním hotelu u nejmenovaného jezera.
Ostatně s tím souhlasil i Gawin Lewis, u kterého jsme vypátrali, že mluví – sice jen anglicky, ale mluví. Toto bylo zjištěno a zaznamenáno při návštěvě miniaturní a velmi skromně vybavené kuchyně, která je hned ve vedlejší místnosti. Gawin svedl přítomnost bílé hnusné paletky na tvrdohlavost majitele, který ji nechce ničím nahradit. Na náš dotaz, zda se mu u nás libí, řekl Gawin, že ano, že tu má ženu a že mu tedy nic jiného nezbývá. A také, že už se naučil první českou větu: „Moje vznášedlo je plné úhořů.“
