Šéfredaktor vyjádřil přání, ať se podívám na gastrohit letošního léta - Boiling Point. A třeba o tom napíšu pár řádků. Protože ví, že nejsem žádná Mirka Spáčilová, snad mi odpustí, že se nebude jednat o fundovanou filmovou kritiku, ale čistě osobní pohled někoho, kdo se pohybuje v gastronomii od útlého mládí.
Úvodem musím přiznat, že jsem film viděl v originále bez titulků a ve výšce 10.000 metrů, což na mě mohlo mít negativní vliv, stejně tak jako má letová hladina měla vliv na chuťové buňky. Také jsem byl mile překvapen hereckým obsazením, které slibovalo mimořádný filmový zážitek. Plejáda oblíbených herců by měla být zárukou kvalitního kusu, stejně je jako jeden záběr bez střihu na něco, co se běžně nevidí (tedy s výjimkou porna). Tenká hranice mezi hraným filmem a dokumentem byla ovšem to jediné, co bylo na celém snímku zajímavé.
Pravděpodobně ovlivněn profesní zaujatostí a neobjektivním pohledem na celou problematiku pohostinství, si dovolím označit film jako jedno velké klišé. Pro běžného uživatele, tedy zákazníka, by se snad mohlo jednat o určitou osvětu, vhled do zákulisí fungování restaurace. Ovšem tolik opěvovanou, nervy drásající atmosféru a tlak na výkon v kuchyni, jsem tedy hledal marně. Občas jsem se i usmál, bohužel ale ne úplně kvůli neotřelému humoru, ale spíš kvůli křišťálově průhledné dějové lince - dokonce jsem se trefil i do dramatického závěru.
Nejen, že herecké výkony mě do děje nevtáhly, ale i samotné pohyby v kuchyni byly více než nepřesvědčivé. Vyhořelý šéfkuchař a majitel restaurace (samozřejmě stále pod vlivem) učí francouzskou kuchařku, jak krájet jablko nebo kachní prsa. Vše co jde, cpou do trouby, i když mají k dispozici konvektomat. Výdej talířů jede velmi vlažným tempem, i když se nás režisér snaží neustále přesvědčovat, že v podniku sedí více než sto hladových krků.
Jedna z trojice uvěřitelných postav stála na myčce - řádně temperamentní uklízečka. V našich poměrech by se samozřejmě jednalo o soudružku z Ukrajiny. Arogantní host, který má rasistické poznámky k mladičké servírce tmavé pleti. Třetí postavou pak byla sous chefka (Vinette Robinson pozn. red.), zosobnění klidu, moudra a oddanosti, bez které by mohla většina podniků z fleku zavřít, a která samozřejmě stále vyhrožuje, že na minutu odejde.
Za povšimnutí stojí i samotná jinotajná prezentace podniku. Na začátku filmu jsem nabyl dojmu, že se bude jednat o minimálně jednu hvězdu, a pak tedy i logický tlak na výkon. Zpočátku se snad i zdálo, že se zde budou pokoušet o vysokou gastronomii, ale produkty na talíři byly víc než fádní. K objasnění této záhady (asi to nebyl záměr) celkem dobře posloužil i hygienik, který diváka provedl celým podnikem a vyjmenoval kompletní sadu zásadních pochybení, která asi měla navodit hustou atmosféru. Samotný vstřícný přístup pana z hygienické stanice buď prezentoval klientský přístup k daňovému poplatníkovi – podnikateli, nebo to bylo jen jedno z dalších klišé. Báby z Celetné by situaci řešily určitě jinak, to mi věřte.
Je jasné, že dojem z celého snímku předurčuje to, jakým úhlem pohledu se na něj od začátku díváte. Pokoušel jsem se tedy vcítit do pozice běžného smrtelníka, který do restaurace chodí za zábavou a dobrým jídlem. Bohužel mi to nešlo. Slepenec uvěřitelných a jinak běžných událostí se zde odehrává na ploše jednoho večera a naprosto nesmyslné konverzace, která se snaží do diváka napěchovat vše, co je v hospodě více či méně běžné. Ať už se jedná o mladé barmany, co mají všechno na salámu, a jejich jedinou snahou je balit servírky, nebo o provozní, která je řádně ambiciózní a pravděpodobně jediná, která tomu opravdu rozumí (nebo na to má minimálně papír), ale všichni jí ostentativně ignorují a nesnáší. Její zápal pro věc a rektální skialpinismus vůči kolegům mě na jednu chvíli málem přesvědčují, že ten podnik je její, nebo snad jejího otce. Majitel - šéfkuchař se totiž choval tak submisivně, že z jeho neustálého omlouvání se všem nebylo jasné, kdo tam vlastně koho zaměstnává a celému soukolí velí.
Kapitola sama o sobě je pak plejáda charakterů na place, kde se jak apoštolové hromadí zástupci různých zájmových skupin. Influencer oznámí, že má na svém profilu už dva sledě a tak si musí dát prostě něco, co v kuchyni nemají. Provozní mu samozřejmě vyhoví, v kuchyni létají pánve a nereprodukovatelné výrazy (což ve filmu neuvidíte, protože v tomto podniku hovoří všichni spisovně jak profesor Oliva). Partička slečen má svou dámskou jízdu, nespokojený host očekává servis, který zcela neodpovídá charakteru podniku, nechybí ani zasnoubení, alergie na ořechy a neposlední řadě food bloggerka, která sice přijde na večeři, ale zrovna ten večer jí „jen tak“ - nepracuje.
A právě spolustolovník výše zmíněné food bloggerky je možná klíčem k celému poselství, které se asi snažil režisér vyslat. Nic není tak, jak se na první pohled zdá. Majitel ve skutečnosti až tak úplně majitelem není, kuchařská televizní hvězda, kterou každý zná, není ve skutečnosti tak úplně úspěšná, a celé to divadlo, které se snaží zábavní průmysl z gastronomie udělat, nemusí mít s realitou pranic společného.
Kdo má jídlo a celkově gastronomii rád, by se jistě měl na snímek podívat. Jak se mu bude líbit, to už asi opravdu záleží na osobních zkušenostech a míře objektivního pohledu. Za mě se jedná o nepřesvědčivý slepenec událostí a klišé, který nepřesvědčí, i kdyby se herci stokrát přetrhli. Koho snímek potěší, je početná sekta ve skupině Gastrojobs.cz, která považuje práci v gastronomii za martyrium srovnatelné s utrpením svatého Šebestiána, a za tu úplně nejvíc nejhorší a nejtěžší práci v naší galaxii. Takže hurá do kina a risk it for the biscuit.
