Nepolíbeni aktuální slovenskou gastronomií, dali jsme na radu místních a zkusili jsme „nej“ italskou restauraci v Bratislavě - Da Andrea. Radu, že se máme pěkně obléct, že to není žádná picoška, jsme si vzali k srdci a pořádně se na ten zážitek připravili. Kdybychom přišli nazí, nic by se nestalo.
Průjezd krásnou vilovou čtvrtí na úpatí Bratislavského hradu, který sliboval exkluzivní lokaci, i hlídané parkoviště u zajímavé stavby z 80. let, která připomínala kliniku plastické chirurgie, dávaly najevo, že tahle restaurace není pro každého. A opravdu, hned po vstupu do samotné restaurace vás přivítá nadživotní podobizna šéfkuchaře a majitele v jedné osobě Andrea Ena. Dát si hned za vstupní dveře (rozuměj recepci) svůj ksicht, si žádá jistou dávku odvahy a sebevědomí. Zda je to sebevědomí na místě, jsme měli možnost zjistit za pár okamžiků. Ostatně, do kuchyně je vidět už od vstupních dveří, a to je vždy příslib jisté naděje, že se zde hraje otevřená hra.
Bílé rukavice, znamení vysoké gastronomie
Podnik je rozdělen do několika prostor, nechybí zde bar, kuřácký salónek, venkovní terasa a dvě hlavní restaurační části. Která část je u hostů nejoblíbenější, netušíme, kromě nás tu totiž žádný nebyl. A tak jsme si vybrali prostřední část kruhového tvaru, kde vytvářel atmosféru neviditelný hráč na klavír a číšník chvátal každou další skladbu odpálit přes tablet. Interiér si na první dobrou hraje na luxusní, na druhou už to tak slavné není. Architekt zde asi aplikoval tzv. eklektický styl, tedy všehochuť, ani minimalizmus, ani italský venkov. A to je škoda, protože prostory to nejsou špatné (budova jako taková je krásná) a hlavní restaurace by mohla být opravdu parádní, jen zde chybí cit pro detail a možná i vkus. Celkovému dojmu nepřidá ani poměrně obyčejné nápojové sklo, pečivový talíř z Ikea a opravdu hnusné příbory, které se hodí stěží do závodní jídelny. Mlýnek na sůl, pepř, olej a ocet nevěstí nic dobrého, v podniku, který si hraje na luxusní, bychom tyto artefakty na stole nečekali, v italské „cucina pověra“ samozřejmě ano.
Na scénu přichází servírka a v bílé rukavici nám servíruje pečivo, přičemž okultně schovává druhou paži za záda, asi se tím má zvýšit prestiž podniku. Kolem opět proběhne její kolega, odpaluje další skladbu a neviditelný klavírista rozehrává romantickou etudu. Opojeni silnou atmosférou si představujeme, jak se na židlích zhmotňují všichni mafiáni a zákulisní hráči bratislavského podsvětí, vodí si své poslance do salonku a tam dojednávají, koho nechají zastřelit tentokrát.
A jde se na kebab!
Zanechme však snění, už je tu první chod. Tortino di melanzane con papavero. Italsky to zní velmi sexy, česky je to slaný baklažánový koláček s mákem, slaná pusinka, rajčatová omáčka, žmolenka s pikantním salámovou pomazánkou nduja. Sexy to ovšem ani nevypadalo a bohužel ani nechutnalo. Bylo to teplé, sníh sladký a celkový dojem nás odpálil někam do devadesátek, kdy se experimentovalo, a do Itálie se na zkušenou dostal málokdo. Carpaccio affumicato di manzo, tedy uzené hovězí, žampionový salát, citronová espuma, celerový olej a parmazán. Zní to otřesně? Tak přesně takové to bylo. Dalo by se snad i říct bez chuti a bez zápachu, ale to byla jen poloviční pravda. Uzený kouř byl cítit všude a bohužel nešel nijak potlačit. Zde již přišel na řadu olej, který stál na stole, protože hovězí bylo … ano, tušíte správně, bez chuti. Další předkrm, který jsme jen ochutnali, ale neměli odvahu dokončit. Začínáme uvažovat, že si před hlavním chodem odskočíme do podhradí na kebab.
Velmi a nemile zaskočeni stylem místní kuchyně jsme si jako hlavní chod objednali chřestové rizoto, ostatně teď je na to vhodná doba, a to nebylo špatné. Nebylo ani skvělé, prostě ok, al dente. Celý název pokrmu zněl: chřestový krém, smažený kozí sýr obalovaný v mandlích, křupavá slanina. Zda to opravdu vše bylo na talíři, netušíme, protože to z hlavy vytěsnil druhý hlavní chod. Tím byly domácí ravioly plněné bufalou a bazalkovým pestem, hráškovo-mátová omáčka. Ravioly byly rozvařené, neochucené, nedobré.
Už sú tí dvaja kokoti preč?
Nechtěli jsme místní vyhlášenou italskou restauraci opustit bez ochutnávky tiramisu, ale nebylo nám přáno. Podnik totiž zavírá ve 22:00 hodin a obsluha nás zapomněla upozornit, že by bylo třeba si objednat, než v kuchyni stáhnou roletu. Takže smolík. Asi nám to bylo souzeno, protože to podtrhlo celkový dojem z tohoto podniku. Už jsme jen čekali, že v 21:59 se z kuchyně ozve: „Už sú tí dvaja kokoti preč?“ To se naštěstí nestalo nebo jsme to neslyšeli, v každém případě jsme odcházeli s velmi nepříjemným pocitem, že se zde zastavil čas (minimálně tedy ten gastronomický). Italská kuchyně totiž není o poctivém a prefíkaném vaření ve smyslu kuchyně francouzské. Je to o skládání super čerstvých, lokálních surovin a jednoduchém aranžmá na talíři. To, o co se snaží v Da Adrea, není bohužel ani jedno.
„Buď pokorný, no nie skromný. Mám tým na mysli, že by sme mali byť neskromní v plnení si svojich snov.” Tak se prezentuje na svém webu majitel podniku Andrea Ena. A my mu vzkazujeme: jestli je tohle váš sen o italské restauraci, tak to musí Antonio Carluccio rotovat v hrobě závratnou rychlostí!
