Návštěvu této restaurace vnímám tak trochu jako sen, který ani pár měsíců po návštěvě nějak nekončí. Opravdu, takovou parádu jsem nečekal, i když jsem to vlastně čekat mohl a měl! A je to tam přesně takové, jak si představujete pod pojmem krásná večeře na vesnickém zámku. I když počkejte! Je to tam ještě o moc lepší, než v představách!
Chtěl jsem si během léta udělat výlet do Švýcarska a přemýšlel, jestli jej po té dlouhé covidové pauze nespojit i s návštěvou nějaké hezké restaurace. A vlastně to nedalo ani moc práce a rychle jsem se rozhodl pro Schloss Schauenstein, restauraci nacházející se v oficiálně nejmenším městě světa, švýcarském Fürstenau s 300 obyvateli. Restaurace už dávno není neobjevený poklad, skrytý kdesi v útrobách té krásné švýcarské krajiny, ale pořád si udržuje úžasně intimní a poklidnou vesnickou atmosféru. Zkusil jsem tedy udělat rezervaci a dostal tři různé termíny v rámci léta, jeden z nich vybral, upravil i zbytek švýcarského výletu a vyrazil.
Švýcarská svébytnost, unikátnost, preciznost...
Švýcarská top gastronomie jako kdyby se vyvíjela tak trochu bez vlivu a top trendů okolního světa, myslím teď bez vlivu slavných španělských či severských podniků. Což mi přijde skvělé, být sám sebou občas není úplně snadné, ale rozhodně to má svou hodnotu. Svým způsobem žádné okolní vlivy ani nepotřebuje, vždyť restaurace Schloss Schauenstein má sama o sobě inspirace na rozdávání. Tou zásadní a naprosto fascinující osobou, která to všechno dokázala a má na starosti, je muž jménem Andreas Caminada. A přijde mi vážně neskutečný, byť bych rád zmínil, že jsem 110% heterosexuál. Opravdu. To, co jsem tam v průběhu dvou dnů viděl, jsem možná neviděl nikde jinde – a to ani zdaleka. Tady se totiž šéfkuchař stará úplně o všechno. Ano, o všechno! A vše je naprosto precizně organizované, do posledního puntíku to šlape, jako ty pověstné švýcarské hodinky. A nemyslím teď jenom kuchyni, ale i vše mimo ni. Přijedete do malého městečka Fürstenau, kde mají hosté restaurace (a spřízněného hotelu) poměrně velké parkoviště, samozřejmě precizně označené "místo od místa", ve smyslu „tato řada je pro návštěvníky restaurace, tato řada zase pro hosty hotelu číslo jedna a tato řada pro hosty hotelu číslo dvě“. Mně to přišlo docela úsměvné, protože v srdci jsem dost neuspořádaný pankáč. Na úplném konci tohoto zážitku mi to ale začalo dávat perfektní smysl. Takže jsem zaparkoval (i když schválně o řadu jinde, než jsem měl?) a šel vstříc tomu, co Andreas Caminada představuje.
Vraťme se ale k osobě pana Andrease Caminady, protože v tomhle případě to je opravdu něco. Vypadá dobře, co dělá, dělá dobře, byl zároveň hlavní tváří reklamy pro Swiss Air nebo místní pobočku vozů Audi, a já druhý den dospěl k závěru, že na světě vlastně asi nemůže být šťastnější ženy, než je manželka Andrease Caminady. Když třeba spolupracoval právě se Swiss Air, dne 21. listopadu 2014, tedy poté co už měl jeho podnik 3 michelinské hvězdy, udělal v rámci letu z Curychu do New Yorku na palubě letadla pop-up restauraci, kde všem pasažérům jako překvapení servíroval své výtvory (ve všech třídách), ve stejné kvalitě jako ve své restauraci. A teď nemyslím to, co dělá třeba Gordon Ramsay nebo Heston Blumenthal, kdy na určitých letištích prodávají svá relativně kvalitní jídla na let. Andreas Caminada byl se svým týmem přímo v letadle.
Osobu a práci daného šéfkuchaře v reportu zmiňuji vždycky, však to je to tepající srdce každého podniku. Ale asi nikdy ne tolik dopodrobna jako tady. Zde ovšem není vyhnutí. Takže, přijedete, zaparkujete a přijdete do Casa Caminada - ubytování, které je také v gesci Andrease. Vejdete na recepci, kde jsou všude fotky Andrease a také časopisy s rozhovory a jeho fotkami. On přitom za rohem v kavárně sedí obklopen papíry a dalšími lidmi, a trochu vám přijde, jestli to už není moc. V podstatě celé městečko žije tímto podnikem a to všechno, co se tu děje, je hlavně jeho talentem a silnou vůlí. Vezměte si, že jsem tam odpoledne v té malé vísce (vlastně městečku) seděl na pivku a jen tak relaxoval po té cestě, a najednou Andrease vidím, jak má plné ruce takových těch nafukovacích lesklých balónků s velkými čísly, které se většinou dávají k nějakému výročí. A pak se dozvím, že tam někdo večer bude slavit narozeniny. To víte, vše musel samozřejmě připravovat on. Pak nějakému hostu zase jen tak pomáhal s malým travel kufříkem až na recepci. Další ráno pak sedím u výborné snídaně od něj, když najednou dodávka přiveze výtisky jeho nového časopisu – jak jinak než časopis s názvem Caminada, kde je na úvodní stránce tvář víte koho? Samozřejmě Andrease Caminady. A víte, kdo ten časopis ručně pomáhal vykládat z dodávky? Andreas Caminada, jistě. Ano, ten samý chlap, který si hravě udržuje tři hvězdy od MICHELIN Guide, a to už od roku 2010. Je to nesmírně pohlcující toho chlapa v akci pozorovat. Ale raději už konečně pojďme k jídlům.
V tříhvězdě večeřím naboso!
Na úplném konci za mnou na terasu ještě zaskočil sám Andreas Caminada, a když jsme se bavili a já mu říkal, že za dva týdny jedu k Aně Roš do Hiša Franko, s radostí na mě vybafnul, ať ji pozdravuju (což jsem pak i rád splnil), a že ráno se ještě uvidíme u snídaně. Ale to ráno pak už zas vypadalo jinak, neboť mu přivezli ten jeho nový časopis a on šel vykládat. Každopádně, jaký celý ten večer vlastně byl? No řeknu vám, celkově to bylo vážně úžasné. Skoro až pohádkově snové, neskutečně uvolňující, plné šmrncu a elegance, a jídlo samotné prostě božské. Samozřejmě absolutní švýcarská preciznost v každém chodu. Pro mě tím nejvýraznějším byla hlavně ta neskutečná koncentrace chutí na každém z talířů. Žádný z chodů nepůsobí jako nějaký potrhlý experiment jako třeba v DiverXO, ale o moc konzervativněji; i když to je jen takový povrchní náhled, samozřejmě jsou chody velmi komplexní, přitom ale působí jednoduše, což je to pravé umění. Prezentace je krásná a také velmi chytrá, a navíc mi přijde, že bez takových těch otravných instagramových „módních“ vlivů.
Večeře je tu také hodně romantická a plná půvabu, stoly uvnitř zámku jsou poměrně daleko od sebe a máte tak na jídlo určitou formu soukromí, ale přitom to tu ani náhodou nepůsobí nijak upjatě a obsluha se se mnou bavila velmi uvolněně a do pohody. Celkově je večeře v Schloss Schauenstein opravdu výjimečným zážitkem, který ve vás zůstane ještě hodně dlouho. Byla půlka léta a hodně velké vedro, a já se před večeří s úsměvem zeptal, jestli není problém jít na večeři naboso (jinak samozřejmě vhodně oblečen) a s úsměvem to bylo schváleno. Proč prý ne, jsou zvyklí na leccos a budu prý už druhý člověk, co dovnitř šel bos – to beru, a tak jsem šel do třímichelinské restaurace naboso :). Každopádně, pro mě byla doslova šokem ta velká jemnost, koncentrace a vrstevnatost chutí v každém jednotlivém chodu, něco takového jsem dlouho nezažil, pokud vůbec někdy! A myslím, že pokud byste si rádi zajeli do Švýcarska a měli náladu na něco takového, nečtěte si žádné recenze, nechte to celé trochu jako překvapení a neváhejte ani minutu!
Zdroj: www.kalerta.com
