Venku je krásně, slunce neodbytně atakuje naše hlavy svými paprsky, nastává čas opustit rozpálenou a betonem zalitou Prahu. A kam jinam se vydat než do blízkých Průhonic, které mají co nabídnout. Babiččina zahrada bývala vždy naše první volba.
Velkému množství zavedených podniků v Průhonicích vévodila jednoznačně právě Babiččina zahrada. Ta tvořila s malebným zámeckým parkem tandem, který nešel při víkendovém výletu opomenout. Naproti areálu restaurace s hotelem dokonce nedávno vyrostla malá vilová čtvrť, kam se mohou jít inspirovat architekti, jak se to dělá. Do samotného podniku se pak můžeme jít poučit, jak poutavě realizovat venkovní restauraci napojenou na malý penzion s relaxačními službami.
Zahrada jako z pohádky
Na vybavení se nešetřilo, eklektický styl v sobě kombinuje selské a rustikální prvky. V létě zavřené vnitřní restauraci udávají styl kachlová kamna, okna jsou zdobena záclonkami a opravdu se tu cítíte jako u babičky z Třešňové. Venkovnímu prostoru pak vévodí obrovská zahrada obehnaná kamennou zdí, která ve svých útrobách skrývá u nás ojedinělou formu posezení - samostatné altánky (v postsovětských zemích běžný standard). Ty mají různé velikosti, do největšího se vejde až 12 osob, do těch menších 6. Ústředním prostorem je pak velké patio kryté dřevěnou konstrukcí, kam vás usadí, pokud netvoříte větší společnost nebo jste si nerezervovali právě altánek.
V zahradě nechybí ani houpačka a menší dětské hřiště s pískovištěm, naplánované tak akorát, aby nerušilo hosty během stolování. Místo přímo vybízí ke svatebním oslavám a rodinným sešlostem. Ani špatné počasí nemusí hosty limitovat. Na rozdíl od obsluhujícího personálu budete v suchu. Do kuchyně to není daleko, ta je totiž velice šikovně (pro letní provoz) umístěna v přízemí objektu a můžete do ní sami nahlédnout - sen každého kuchaře, dívat se z kuchyně do zahrady a dýchat čerstvý vzduch.
Proč používáme minulý čas?
Nebudeme skrývat, že tento podnik patřil k našim oblíbeným. Navštěvovali jsme jej pravidelně a rádi. Pevné vedení kuchyně a obsluhy zde bylo patrné na každém kroku a talíři. Po pandemii koronaviru se něco porouchalo a na svém standardu zůstala jen obsluha. Ta byla příkladná, pozorná a nevtíravá. Mladý číšník nám sice nezopakoval, co máme na talíři, ale to asi v tomto druhu podniku není nutné. Máte se zde cítit jako u babičky, však tomu odpovídá i množství pekáčků, smaltovaných rendlíčků, ve kterých se servírují pokrmy naší i mezinárodní kuchyně. Mladík se dokonce bil statečně jako lev za výkon kuchyně, kterou se velmi pozitivním způsobem snažil podržet. Ovšem na nás si nepřijde, máme s čím srovnávat!
Jako předkrm jsme si objednali carpaccio z lososa s citrónovým creme fraiche, olivovým olejem a ředkvičkami. Ryba byla chutná, petrželkový olivový olej měl krásně brčálovou barvu a ředkvičky byly jen tak, někdo je asi zapomněl namarinovat. Druhý předkrm se sestával z bílého a zeleného chřestu z Hostína, lanýžové majonézy, vše doplňovalo pětiminutové vejce. Tady už se naše podezření projevilo naplno, protože vejce bylo natvrdo a nevýrazná majonéza zcela upozadila radost z čerstvého a křupavého chřestu.
Náš pocit zklamání už nezachránil ani crumble z parmezánu a příjemná obsluha. Třetím chodem byl tatarák mletý v klasickém mlýnku u stolu. Tomu nešlo nic vytknout. Někdo by mohl namítat, že se to má dělat jinak, ale restaurace je o zážitku a trochu té show k tomu patří. Maso i ingredience byly čerstvé, topinka skvěle mastná, vejce krásně oranžové barvy.
Opravdu nemilé překvapení ovšem následovalo ve formě hlavního chodu. Opět jsme zkusili bílý a zelený chřest, holandskou omáčku a parmazánový crumble s mladými brambory. Vlastně se jednalo o takový pokus o nápravu reputace, protože výkon kuchyně zde býval vždy na určitém standardu. Chřest byl tentokrát už o něco tvrdší, brambory sice mladé, ale nelákaly k ochutnání vůbec, a holandská omáčka byla (slušně řečeno) nepovedená.
Na náš dotaz, zda ta barva a kyselá chuť nenaznačuje něco o jejím nezdárném vyhotovení, číšník kontroval tím, že u nich se dělá trochu kyselejší. Jak má vypadat holandská omáčka víme, on podle nás také, ale statečně držel s kuchyní basu. Omluva střídala omluvu, ale když v kuchyni tvrdí, že je vše v naprostém pořádku, no nebudeme se s nimi hádat. S holandskou to nemělo nic společného, napěněná kyselá hmota zůstala netknuta, stejně jako brambory. Dezert z čokoládové pěny s nugátem, čokoládový crumbl, malinové pyré a sladký tvaroh byly důstojným zakončením, ale stejně tomu něco chybělo.
Může za to vir?
Jistěže může, protože před ním bychom pravděpodobně takovou recenzi nikdy o Babiččině zahradě nenapsali. Blížící se ekonomická krize a totální rozvrat ekonomiky (aspoň v něčem jsme nejlepší na světě) nutí segment pohostinství a cestovního ruchu k nebývalým opatřením. Je však otázkou, zda je správná volba sáhnout na personální obsazení kuchyně v podniku, který se dříve či později dostane na svá původní čísla. Nevíme to jistě, ale dovolujeme si odhadnout, že v kuchyni došlo k zásadním změnám, které se projevily - kde jinde, než na talíři.
Restaurace jistě nikdy neaspirovala na hvězdu Michelina, ale to, co dělali dříve, dělali skvěle a s nebývalým důrazem na detail. Nic nebylo okázalé, každá položka na talíři měla svůj smysl a hlavně byla připravena s láskou. To co vyšlo z kuchyně minulý týden k obědu, by mělo být pro majitele varovným signálem, že zákazník je senzitivní na změny a okamžitě je zaznamená. Budeme tedy jen doufat, že se vrátí k zavedeným pořádkům a kuchyni zase někdo vezme pevně do svých rukou.
Babiččinu zahradu určitě doporučujeme o víkendu a prázdninách zarezervovat, v běžném týdnu je trochu volnější. Zaparkovat vůz nebo dobít eletromobil je možné hned před areálem. Hromadnou dopravou se sem dostanete z Prahy také, ale to už bude na trochu delší výlet.
