Diskuze o postavení žen v gastronomii se dá vyřešit snadno – začněme tím, že ji nebudou řídit muži.
Předminulý víkend se konala v pražském O2 universum velmi zdařilá konference GastroTek, věnovaná budoucnosti české gastronomie. Jedním ze sobotních bodů byla i debata pod taktovkou Luboše Kastnera (Červený Jelen) a Filipa Sajlera (Perfect Canteen). Na podiu se sešly ženy, které reprezentují úspěch ve svých oborech: Miluše Makó (šéfkuchařka Green Table), Eliška Hromková (šéfkuchařka), Helena Fléglová (HF Pastry Academy), Iveta Fabešová (Werichova vila by IF), Klára Kollárová (národní sommelier), Jana Havrdová (viceprezidentka Hospodářské komory ČR), Aneta Martíšková (Affairs & Sustainability Director, Edenred ČR).
Diskuze se rozbíhá, Luboš Kastner pokládá jednu otázku za druhou, dámy aktivně odpovídají a čas příjemně plyne. Slušně zaplněný sál je oboupohlavně promíchán zhruba stejně, jen za námi sedí partička mladších kuchařů, hezky v řadě a jasně dávají najevo, že to, co slyší z podia, se jim zdá velmi nespravedlivé a vlastně tak trochu na sílu. To, co se řeší na podiu, se mělo řešit před 30 lety, dnes to pro kuchaře a kuchařky třicátníky není žádné téma. A my jim musíme dát za pravdu. Ptáte se proč? Protože společnost se mění a s ní i zavedené (ne)pořádky. Kuchyně už dávno není doménou jen mačo mužů, primitivů se slabým rozhledem a vzděláním. Tytam jsou časy, kdy každé první slovo bylo sprosté a to druhé bylo z oboru anatomie.
Mluvit řečí svého kmene
Proč na podium nebyly pozvány ženy, které si prošly celým vzdělávacím procesem gastronomie nebo praxí, ženy pracující na běžné pozici v provozu restaurace nebo závodní jídelny? S veškerou pokorou a obdivem k pozvaným dámám, většina z nich běžnou ženu z gastra nereprezentuje, vést organizaci v řídící pozici, vlastnit cukrárnu nebo vést kurzy je dokladem úspěchu, ale pranic to nevypovídá o tom, jaké musely nebo musí snášet příkoří - od koho? Od svých zaměstnanců? Jistě, primitivizmus, sexistické narážky do slušné společnosti nepatří, ovšem naivně se domnívat, že jsou doménou pouze mužů, by byla velká chyba. Stejně tak by bylo bláhové se domnívat, že žijeme ve slušné společnosti. Ze zadní řady se ozve: "Mě vůbec nezajímá, zda je to ženská nebo chlap, máme si být rovni, tak si strčte nějaké kvóty někam." Můžeme se jen domnívat, z čeho taková reakce pochází, ale odhadujeme, že půjde asi o to, že dotyčný se k ženám celý svůj pracovní život chová slušně, michelinské hvězdy si nevydobyl mačizmem, ale tvrdou prací a buldočím odhodláním jít si za svým snem.
Občas sálem zazní umělý potlesk z reproduktorů, nikdo živý netleská
Ne každý máme stejnou startovací pozici, někdo to má velmi těžké, v konečném důsledku však každý děláme svá rozhodnutí na základě vlastního rozumu. Snad každý uzná, že jsou obory, kde se sdílené pracovní pozice vytváří jen těžko, dort se přes vzdálenou plochu neupeče a restaurace nezavře v 16:00, aby mohla dotyčná vyzvednout dítě ze školky. Pokud nemá doma ideální zázemí ve formě ochotné babičky a chápavého partnera, musí si prostě vybrat mezi kariérou (ať už to znamená cokoliv) nebo kompromisem, kdy se kojenec houpe v šátku na hrudi, třeba právě během cukrářských kurzů. Iluzorní představa, že zaměstnavatelé budou dělat vše proto, aby v kuchyních nebo na jiných pozicích v gastru bylo více žen, je naprosto zcestná. Nedělají to ani firmy v jiných oborech, tak proč zrovna gastro by mělo být výjimkou. Tato společnost je založena na výkonu, zisku a teorie o prorážení skleněných stropů zní dobře, bohužel to sklo má stále tloušťku jako výloha v gorilím výběhu. Nerovnost výplat je další téma, které ovšem přímo souvisí s pojmenováním příčiny, proč tomu tak je. Problém tedy netkví v našem gastro oboru nebo snad v ženách, dokonce ani ve zlých hospodských. Zakopaný pes je v systému, který utvářejí muži. Kdo rozhoduje o rodinných a pracovních zákonech - moudří páni poslanci. Chtějí tito mužové úspěšné, svobodné a rovnoprávné ženy? Nechtějí.
Co jsme (ne)chtěli slyšet
Obsahovou prázdnotu diskuze by šlo vyjádřit i tak, že si k jednotlivým dámám dosadíme úplně jiné obory a dozvíme se prakticky to samé. Nás by spíše zajímalo, jak Helena Fléglová zvládá mateřství a své podnikání, jak Iveta Fabešová dokáže provozovat úspěšný koncept a zároveň vychovávat dvě děti školou povinné. Poraďte, buďte příkladem z dobré praxe! Co je motivuje k tomu, že přes veškeré překážky, které jim zdejší rodinný systém chystá, jdou za svým snem, a jak moc jsou ochotny obětovat i své rodinné štěstí? Floskule z úst Filipa Sajlera, jak se žena diví, když jí podrží dveře, je asi tak stejně věrohodná jako jeho úcta k ženám, když se celou dobu diskuze díval do mobilu, ale přítomným dámám nevěnoval při jejich promluvách ani pohled. Korunu všemu nasadil pan Luboš Kastner, když s nadšením ve tváři pronesl, že je rád, že u něj v podniku pracuje hodně žen, a že na pozici hlavního cukráře je moc šikovná ženská. Stereotyp jako noha. WTF!
Řada za námi, reprezentující mladé, úspěšné a především špičkové kuchaře se zvedá a odchází ještě před závěrem diskuze. Opravdové naděje českého gastra se právě dozvěděly, že jsou perverzní mačisti a opravdu silná žena jim ukáže dveře. Jaké pocity z diskuze měly pozvané dámy, se dozvíme jistě brzy. Přes veškeré pozlátko marketingové masáže a dokonalých PR článků, české gastro nezachrání ani Josef Maršálek s roztomilou drobenkou ve svém plnovousu nebo vývar v tetrapaku. Zachrání ho jen ta parta mladých kuchařů, která právě odešla.
Snaha dostat do gastra více žen, je pravděpodobně snem nějakého muže, žen zcela určitě ne…
