Jistě, lanýž o váze 1,3 kg jsem mohl prodat za majlant. Bylo mi ale jasné, že se brzy nic tak výjimečného nezopakuje. Takže jsem se rozhodl úplně jinak.
Byly dvě hodiny ráno, když jsem v listopadu 1999 vyšel z domu a zamířil do Motovunského lesa na Istrii, v severozápadní části Chorvatska, abych hledal lanýže. Seriózní sběr lanýžů se provádí v noci, což ocení především psi. Vlhkost lépe nese vůni lanýžů. Na druhou stranu je pro nás zase těžší psy sledovat.
Pamatuji si, že to byla mrazivá noc. Teploty v tomto ročním období u nás klesají pod nulu. Být hledačem lanýžů není snadná ani čistá práce. V lese totiž samozřejmě bývá mokro a bláto. Často se někde škrábnete, ušpiníte a navíc se můžete vrátit s prázdnou. Přesto jsem tušil, že tato noc bude dobrá. Tak jsem se s Dianou, mým věrným německým ohařem, vydal na cestu.
Lanýž je jedlá houba, která roste pod zemí, často v kořenech dubů. Dobrý sběrač by měl být schopen zahlédnout nepatrné stopy lanýže pod půdou, ale je to hodně o štěstí. A samozřejmě je to i o hodně dobře vycvičeném psovi, který vám dokáže ukázat to správné místo.
Na Istrii je možné hledat a najít čtyři druhy lanýžů, z toho jeden druh bílého a tři černé odrůdy. Ale právě Tuber Magnatum Pico, tedy bílý lanýž se světle žlutou slupkou a štiplavou vůní, je nejcennější a nejdražší. Těžko říci, kolik se jich v naší oblasti v normálním roce najde, protože lidé v tomto případě neradi prozrazují, kdy, kde a jaký lanýž našli. Pochopitelně.
Se sběrem lanýžů jsem začal na začátku 80. let, jako první z naší rodiny. To mi bylo něco málo přes dvacet let. Začalo to jako koníček, abych si přivydělal, a pak jsem tomu propadl. Stala se z toho vášeň. Před lanýži jsem byl výrobcem zdravotnických nástrojů, ale zamiloval jsem si životní styl lovců lanýžů.
Mým rajónem se stal Motovunský les, ale přesnou polohu vám nikdy neprozradím. Nikomu. Kvůli penězům, které se dají vydělat na lanýžích, vznikla mezi hledači rivalita, někdy dokonce smrtící soupeření. Lidé v jiných zemích kvůli lanýžům po sobě nejednou stříleli a občas to dopadlo i tragicky. Znám i případy, kdy několik bezohledných sběračů lanýžů položilo v lesích jed. Hledání lanýžů může to být hodně krutý obchod…
Jakmile jsem ten večer dorazil se psem na místo, Diana našla několik malých lanýžů a já věděl, že moje předtucha byla správná. Při lovu lanýžů ztratíte pojem o čase. Prostě vám ubíhá jinak. Takže vlastně vůbec nevím, jak dlouho to trvalo. Možná dokonce uběhlo i několik hodin, než Diana označila nové, úplně jiné místo. Klekl jsem si a začal kopat, asi do hloubky 20 cm. Najednou jsem uviděl, že je to velký kus, takže jsem si dávat větší pozor, abych ten lanýž nepoškodil a zůstal v celku. To vykopání trvalo dobrých 15 minut, což není obvyklé.
Jistě, předtím jsem už našel pár velkých lanýžů, které vážily kolem 500 g, ale tenhle… Byl třikrát tak velký. Jakmile jsem ho vytáhl ze země, šel jsem domů. Nebyl důvod v lese zůstat, bylo to jasné.
Po příchodu domů jsem lanýž ihned zvážil. Věděl jsem, že mám v rukou něco výjimečného. Vážil 1 310 g. Ráno jsem zavolal zástupcům Guinnessovy knihy rekordů, a ti mi potvrdili, že se jedná o největší zaznamenaný lanýž. Mohl jsem ho prodat za milion eur a zbohatnout, ale taky jsem věděl, že přesně to udělat nechci. Jistě, je skvělé být bohatý, nějak jsem ale uvnitř cítil, že lanýž by mohl mít větší dopad, kdybych se o něj s někým podělil. Lanýž byl nalezen na Istrii a tady by se měl taky sníst. Nepřipadalo mi správně prodat největší lanýž na světě bohatému člověku někam do zahraničí.
Pozval jsem proto 200 lidí z Istrie na hostinu. Celý účet šel za mnou a prostě jsme ten lanýž snědli na hostině. Ten večer byl velmi výjimečný, na místě panovala úžasná atmosféra. Jedním z pozvaných byl dokonce i chorvatský prezident. Mimochodem, každý bílý lanýž chutná úžasně, ale tenhle byl jiný.
Přátelé a rodina mě v mém rozhodnutí podporovali. Kdybych ho prodal, nikdy by to nemělo takový dopad na mé okolí. Ve své komunitě jsem byl za hrdinu. Díky tomu se istrijské bílé lanýže dostaly na světovou gastronomickou mapu a já se tři roky po nálezu největšího lanýže rozhodl otevřít vlastní restauraci.
V mém podniku, ve vesnici Livade na Istrii teď stojí bronzová socha lanýže. Byl a stále to je skvělý začátek konverzace. Lidé si totiž myslí, že je to socha mozku. Nedokážou si představit, že by lanýž mohl být tak velký. V následujících letech jsem na lanýže myslel často, ale tento můj nevětší úspěch už jsem nikdy nepřekonal a asi ani nepřekonám.
Dnes mi je 72 let a na lov lanýžů už chodím jen zřídka. Pro mě je to už těžší fyzická práce, občas si ale vyjedu kvůli starým časům. Cítím, že mám hledání stále v krvi, je to moje vášeň.
Ani lanýž, jehož story tu popisuji, už není největší na světě. Náš rekord byl překonán v USA v roce 2014. Ale ten, který vážil 1786 g, byl nakonec prodán zájemci s nejvyšší nabídkou. Jeho osud vyvážily peníze a nakonec se někam ztratil. I proto věřím, že ten můj lanýž je stále nejslavnější na světě.
Giancarlo Zigante převyprávěl svůj příběh pro theguardian.com